Sára a Jakub

Vítejte na naší cestě životem, kterou nám zkřížila smrtelná nemoc zvaná mukopolysacharidóza III. typu.
Vítejte v Holandsku....


úterý 6. dubna 2010

Nebude to lepší...

Běžná situace známá každé mamince a tatínkovi - chystáte se na procházku, do obchodu, k lékaři...., obě děti obléknete, jedno z nich už je obuté a čeká v chodbě. To druhé si ale v tu chvíli usmyslí, že nikam nejde a usadí se v obýváku na sedačce. Čtyřapůlletému dítěti vysvětlíte, že je čas jít, že jeho sourozenec čeká obutý, popř. ho nějak motivujete či slíbíte odměnu. Pokud tento "postup" nezafunguje u dítěte ročního, dvouletého (popř. tříletého), tak vzdorující dítě prostě popadnete, obujete a jde se. Trochu se s ním "poperete", necháte vyvztekat a za chvíli si na tuto epizodku ani nevzpomenete. Prostě je to malé dítě, které má právo na vztek a postupně z těchto projevů vyroste. Pak už se s ním "domluvíte".

K těmto situacím i u nás dochází často, tedy i dnes. Já bohužel své téměř 4,5 leté Sárince situaci nevysvětlím, velmi často ji nemůžu ani motivovat, takže mi nezbývá než ji popadnout jako to malé dítě, "poprat" se s ní a doslova ji vyvléknout ven. Nic výjímečného, ale...

Ale my tuhle epizodku vnímáme úplně jinak. Máme strach z budoucnosti. My už nebojujeme s dítětem, které váží 10kg nebo 16kg, ale 25kg...a bude vážit čím dál více. My nežijeme s vědomím, že dítě prochází obdobím vzdoru, z něhož jednou vyroste... nevyroste a nikdy se s ním nedomluvíme. Uvědomujeme si bolest zad a jsme z toho frustrovaní, když nás pobolívají záda už ted', jak na tom budeme se zdravím za 10-15 let, až budou děti téměř nehybné a budou potřebovat naši ustavičnou péči??

Každá taková situace, úplně normální a častá v jiných rodinách, je pro nás jedním z momentů, který nám připomíná, že ...to nebude lepší... Nikdy lepší.

Žádné komentáře: