Sára a Jakub

Vítejte na naší cestě životem, kterou nám zkřížila smrtelná nemoc zvaná mukopolysacharidóza III. typu.
Vítejte v Holandsku....


pátek 16. dubna 2010

Konec rodinným nákupům & Dost bylo deště, jde se ven


Naše rodinné nakupování bylo vždy "akcí" stresující, ke které jsme svolili jen ve výjimečných případech. Např. pokud jsme uznali, že ke koupi bude potřeba názoru nás obou (pak nezbývá než vzít s sebou obě děti), pokud bylo třeba koupit dětské boty a v posledním případě, když zastávka v obchodě sloužila jako "doplněk" jiné, důležitější vyjížd'ky, u které jsme museli být přítomni všichni (např. návštěva u lékaře apod.) Další podmínkou, která musela být splněna, pokud jsme se rozhodli k nákupu jako rodina, byla "obeznámeno
st" s
nákupním centrem či supermarketem. Nikdy jsme nevyjeli nikam, kde jsme před tím nenakupovali, pobyt a nákup v nám neznámém prostředí by trval déle.

Nákupování pak mělo následující průběh. Martin vezl děti v golfkách a po malých kouscích je krmil nějakým pečivem a dával jim upíjet z pitíčka s brčkem (to je jim vzácné, doma pijí vodu s citronem). Já jsem mezi tím běhala (doslova!!!) mezi regály a házela zboží do vozíku.(Proto ta nutnost znalosti prostředí. Každé zaběhnutí do nesprávné uličky znamená zdržení!!) Pokud dětem došla trpělivost, nechali jsme je běhat mezi mrazáky, v oddělení PET lahví nebo domácích (plastových) potřeb. To jsou místa, kde by způsobily nejmenší škody.

Náš nákup se vždy musel odehrát během 30ti, max 40ti minut. Do toho už je započítán i čas strávený u pokladny. To je vždy velmi kritické místo, děti už bývají netrpělivé, nechtějí sedět v kočárku a navíc je tam vše na dosah.

Po včerejší zkušenosti jsme se ale rozhodli pro definitivní konec našeho společného nakupování. Ten "model" našich nákupů, který jsem právě popsala, se začal během poslední doby bortit, přestal fungovat. Sárinka totiž zjistila, že když nechce, tak ji v kočárku prostě neudržíme. Za ruku se vést nenechá, takže běhá po obchodě a bere, co se jí zlíbí. Pro Martina to znamená běhat za ní a minimalizovat škody. Pak ale Kubík v golfkách zůstává na starost mně a s ním i nákupní vozík. Tak to dopadlo i včera. Na střídačku jsem popojížděla s ním a s vozíkem. Nákup se protáhl, Sárinka byla víc unavená, naběhaná a už u pokladny si začala stěžovat, že je "tired". Martin skládal nákup do tašek, já jsem začala rychle oblékat Kubíkovi bundu, v tom okamžiku Sárinka obešla pokladnu a začala "pomáhat" paní pokladní. Rychle jsem ji odvedla ven a ona už v tu chvíli byla tak rozladěná, že začala ječet a přestala až doma, ale to až poté, co jsme byli doma víc než půl hodiny. Dovede si představit tu cestu v autě??

Včerejším dnem tedy definitivně skončily nákupy s našimi dětmi.


Dost bylo deště, jde se ven

Před chvílí zazvonil telefon. Volá kamarádka:"Kde jste? Martin říkal, že jsi s dětmi na zahradě,..." Ano, byli jsme venku. Celých sedum minut - po půlhodině oblékání. Jen co jsme otevřeli dveře a já vzala děti za ruce, že půjdeme přímo na zahradu, ztropila Sárinka scénu - chtěla zůstat na dvoře (kde je jedna kaluž vedle druhé) a válet se v hromadě promáčeného písku. Po chvíli se mně ji podařilo "nasměrovat" na zahradu. Příliš se jí nechtělo, tak jsem ji motivovala, jak se dalo, jen aby zase "nespustila". Kubík už mezi tím na zahradě sedí v mokré trávě, trhá sedmikrásky a poslušně na nás čeká... Vlastně co to dělá? Vypadá, jako by byl "zapadený" do trávy a něco strká do pusy... Popadá mě neblahé tušení, tráva přece jestě tak vysoká není... Přiběhnu blíž a vidím, že Kuba sedí v hlubokém důlku plném blátivé vody, dlaněmi ji nabírá a pije. Okamžitě zjištuji, že je promáčený skrz na skrz... Rychle domů, Sárinka nechápe proč a opět spouští řev. Zatímco převlékám Kubíčka, Sárinka, kterou jsem musela nechat oblečenou v chodbě, kouše stoličku, na kterou ji posazuji při obouvání. Cítím se bezradně, poslední dobou se mé snahy zpříjemnit dětem den mění ve fiasko... Navíc je mi líto, že se opět nepovedlo naše setkání s kamarádkou, která vážila cestu za námi s její malou holčičkou.

Žádné komentáře: